(Text je převzatý z autorovy bakalářské práce)
Historie
Historie této poutní cesty by mohla být tématem na celou závěrečnou práci. Vlastně už byla napsána studentkou Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Lucií Strolenou
[6].
Vznik a původ Svaté cesty, svatováclavský kult
Původ a důvod poutní cesty z Prahy do Staré Boleslavi bychom mohli hledat již v desátém století. Počátek (myšleno časově) této Svaté cesty je totiž spojen zejména se svatováclavským kultem. Svatý Václav (zřejmě 907 – 28. září 935) byl jak známo podle legend ve Staré Boleslavi zavražděn svým mladším bratrem Boleslavem I. K činu došlo před dveřmi tehdejšího kostela sv. Kosmy a Damiána, na jehož místě dnes stojí bazilika sv. Václava. Tu založil spolu s kolegiátní kapitulou po roce 939 kníže Břetislav I. Ten podnikl totiž v roce 939 vojenské tažení do Polska a přivezl do Prahy ostatky druhého pražského biskupa (sv. Vojtěcha). Papež ho za to ale pokáral a jako pokání mu uložil založení kláštera. Namísto toho ale Břetislav I. založil baziliku sv. Václava a kapitulu, čímž napomohl zvýraznění svatováclavského kultu.
Svatý Václav se za svého života mimo jiné zasadil i o založení pražské Rotundy svatého Víta. Ta se nacházela na místě dnešní katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha (do roku 1997 jen katedrála sv. Víta). Rotunda byla sice až třetí stavbou na Pražském hradě (po kostelíku Panny Marie a baziliky sv. Jiří), ale přesto byla později významnou sakrální stavbou na území Čech. Za prvé zde byla uložena relikvie rámě svatého Víta (cca 290 – 303), navíc se rotunda ve 2. polovině 11. století stala součástí nově vybudované baziliky. Především sem ale bylo Boleslavem I. ze Staré Boleslavi převezeno a zde pochováno tělo svatého Václava (v roce 938, podle D.Třeštíka až v 60. letech 10. století).
Tím jsou vytyčené dva krajní body Svaté cesty, která získávala v následujících stoletích mimo jiné právě kvůli růstu svatováclavském kultu na důležitosti. Svatý Václav byl a je patron české země a postava, na níž se v historii často odkazovali a mnohdy jej i využívali čeští panovníci jako symbol zbožného života, šíření křesťanské víry a statečnosti. K této úctě a kultu se obrátil i několikrát zmiňovaný Boleslav I, který jej zavraždil. Karel IV. (1316 – 1378), český, lombardský, římský král a římský císař například rozvinul svatováclavský kult politickým pojetím. Především věnoval korunu a symbolicky i správu české země do vlastnictví sv. Václavovi. Byl dokonce křtěný jménem Václav, jakožto svatým jménem. Svatováclavskou kapli na pražském hradě v katedrále sv. Víta, která byla vysvěcena roku 1367, Karel IV. bohatě vyzdobil.
Mariánský kult, Palladium a jezuité
Zároveň ale Karel IV. také rozvinul mariánský kult, jehož ctitelem byl. To se projevilo mimo jiné v množství staveb a kostelů vysvěcených právě Panně Marii. Mezi nimi také jeden, již čtvrtý, staroboleslavský kostel který byl budovám přibližně v letech 1375 – 1385. Na počátku 17. století na jeho místě vznikla poutní bazilika Nanebevzetí Panny Marie, spojená s Palladiem země České a známá jako nejstarší české mariánské poutní místo.
Poutníci v této době sledovali především cestu, po níž podle Legendy jel kníže Václav v den smrti do Boleslavi a zároveň po které později jeho bratr slavnostně převezl jeho ostatky do pražské rotundy. Odtud „Svatá cesta“, neboli „Via Sancta“
[1, str. 140]. Otázkou je kudy přesně cesta tehdy vedla. Kapličky tehdy ještě nestály, ty nechali jezuité vystavět až ve druhé polovině 17. století. Důležitými záchytnými body cesty podle legend ale musel být Prosek s
kostelem sv. Václava a potok Rokytka. Do Staré Boleslavi vedly tedy pravděpodobně dvě cesty. Severní větev, někdy zvaná svatováclavská, vedla přes Libeň a zmiňovaný kostel sv. Václava, kde bývala významná zastávka všech procesí. Dále pokračovala přes Popovice (které jsou dnes městská část Brandýsu nad Labem/Staré Boleslavi) k brodu u Staré Boleslavi. Druhá větev, mladší, někdy zvaná Svatá cesta neboli Via Sancta, vedla více jižně. Od Poříčské brány pokračovala přes Karlín, Vysočany, Klíčov, Kbely, Vinoř, Podolánku, Dřevčice, Vrábí a Brandýs nad Labem k brodu u Staré Boleslavi. Právě podél této cesty později byly vystavěny kaple.
Kostel sv. Václava na Proseku |
Kostel svatého Václava na Proseku, který je tamní nejstarší historickou památkou, podle Hájkovy kroniky založil Boleslav II., protože se mu na tomto místě při návratu ze Staré Boleslavi zjevil svatý Václav. Udává se vznik kostela na přelomu 11. a 12. století.
|
Koncem šestnáctého století se začal dostávat do popředí mariánský význam poutí do Staré Boleslavi. V letech 1596 i 1600 a později se konaly poutě do Staré Boleslavi v oktávu mariánského svátku Nanebevzetí Panny Marie, nejprve ke kostelu sv. Václava a později i k mariánskému kostelu. Tím poutě nabývaly čím dál více charakteru mariánského
[2]. Poutě většinou pořádali jezuité a jejich obliba vrcholí ještě před rokem 1620, tedy před bitvou na Bílé hoře. Velké poutě se odehrály například v letech 1607 a 1609. V roce 1611 například jezuité uspořádali pouť, u které si ve svých záznamech uvádějí účast více než tří tisíce poutníků
[2]. Obliba je také čím dál více spojována se zázračným medailonkem,
Palladiem, ochranným obrazem země. Mezi lety 1613 – 1625 byl postaven velký poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Staré Boleslavi, který nahradil starší gotický kostelík a ve kterém je dodnes Palladium uchováváno. Během třicetileté války (1618 – 1648) byli dokonce dočasně vyhnáni jezuité
[3, s. 50].
Palladium země české |
Palladium země české je posvátný milostný obraz, kterému se přikládá zvláštní ochranná moc nad Českou zemí.
Jeho původ je spojován s řadou legend. Známá je ta o oráčovi, který medailonek našel na poli. Jeho koně se údajně před medailonkem zastavili, nechtěli dál. Oráč odnesl obraz domů, ale ráno jej opět našel na stejném místě. Když se to několikrát opakovalo, donesl jej kanovníkům staroboleslavské kapituly, kteří jej umístili do kostela sv. Václava. K překvapení všech se situace zase několikrát opakovala, medailonek se opět objevil na stejném místě. Posléze kanovníci pochopili, že musí postavit kapli na místě, kam se medailonek vrací. Na tomto místě dnes stojí chrám Panny Marie. Jiné legendy jsou spojeny s Ludmilou a Cyrilem a Metodějem. A skutečně – podle dnešních výzkumů je medailonek vytvořen ze slitiny pocházející z Balkánu (z tzv. korintské mědi). Reliéf byl dne 18. srpna 1609 prohlášen Palladiem země české, ochranným obrazem vlasti. Od té doby prošel mnohými útrapami. Nejprve v roce 1632 reliéf ukradli saští vojáci, později byl ukryt kvůli obavám před Švédy, kteří ho ale také nakonec získali. Zpět do Staré Boleslavi se reliéf slavnostně vrátil v roce 1650. Další nebezpečí v letech 1662 a 1774, 1778 Palladium přečkalo schované v Praze a Berouně. Ve 20. století bylo Palladium také úspěšně uchráněno před fašisty (dokonce zazděno) a posléze komunisty. Pokaždé, když se vrátil na své místo do staroboleslavského chrámu Panny Marie, pomohl k několika zázračným uzdravením [6].
|
Po bitvě na Bílé Hoře, tedy po porážce českých stavů, na český trůn nastoupil
Ferdinand II., který nastolil tvrdou rekatolizaci země. V roce 1623 sám podnikl k Palladiu pouť, čímž zavedl tradici dodržovanou i jeho nástupci. Zároveň se do země vrátili jezuité, kteří obnovili tradici poutí do Staré Boleslavi. A to hned 15. srpna 1621 na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Jezuité obnovili mnohá poutní místa a dokonce poutní cesty dále rozvíjeli a rozšiřovali. Po roce 1622 Týnský chrám na Staroměstském náměstí připadl zpět katolíkům (od husitské doby patřil pod správu husitům), a tak mnohé pouti začínaly právě u něj. V průběhu století se velmi dostává do popředí mariánský kult, byť stále postavený na svatováclavských základech. S touto změnou se také srdcem a nejdůležitějším místem českého království stává Stará Boleslav s Palladiem. Do této doby jím byla kaple svatého Václava na Pražském hradě.
Vznik kaplí
V roce 1655 se jezuitský řád trvale usídlil ve Staré Boleslavi. Druhá polovina 17. století je již spjatá čistě s generací jezuitů. Ve velkém se budovaly a stavěly mariánské sloupy, sochy, kaple a také celé soubory kaplí – poutní cesty, vše v duchu typické barokní symboliky. V 70. letech přišla na řadu také Svatá cesta do Staré Boleslavi.
Ferdinand II. Štýrský |
Ferdinand II. Štýrský byl římský císař, český, uherský a chorvatský král (v letech 1619 – 1637), arcivévoda rakouský a štýrský vévoda, který pocházel z rodu Habsburků. Po porážce českých stavů se ujal vlády v zemi, a po řadě zatýkání a konfiskací 21. června 1621 nechal Ferdinand II. na Staroměstském náměstí popravit 27 českých pánů.
|
Autory celé soustavy kaplí jsou tedy jak známo pražští jezuité, především však
Jan Tanner[4, s. 347-348]. Ten nechal vybudovat v okolí Prahy mnoho různých kapliček. Pro rekonstrukci a představu původní výzdoby kaplí je velmi důležité a nenahraditelné jeho dílo
Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavi…[8], které vyšlo poprvé česky v roce 1679, poté latinsky 1690 a dále německy v letech 1680
[13] a 1705. Každé zastavení Svaté cesty je zde podrobně popsáno, spolu s rytinou původního obrazu kaple, pocházející od Samuela Dvořáka, pražského rytce. Z této publikace mimo jiné čerpá i jiný autor, současný, Miroslav Kuranda ve svém díle
Z Prahy do Staré Boleslavi svatou cestou podél čtyřiačtyřiceti kapliček a svatováclavskou cestou ze Staré Boleslavi do Prahy z roku 2009
[7].
Jan Tanner |
Jan Tanner (17. srpna 1623 – 4. listopadu 1694) byl významným pražským jezuitou, studoval v Brně a v pražském Klementinu, byl pedagogem v Pražské a Olomoucké jezuitské koleji, ve svých dílech se věnoval především teologii, hagiografii a genealogii. Pro nás jsou podstatná jeho dvě pravděpodobně nejdůležitější díla, Život sv. Václava a Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě k nejdůstojnější rodičce Boží panně Marii, čtyřidcíti a čtyřmi krásnými stavuňky, podle počtu litanie lauretánské titulům jejími obrazy v Čechách slavnějšími ozdobená, ale předtím dávno svatého milého Václava, dědice českého na smrt odjezdem, a potom těla přenešením posvěcená, nyní také malováním životem a zázraků jeho okrášlená.
|
Podoba kaplí
Podoba, resp. výzdoba každé kaple vznikala pravděpodobně společně dohodou konkrétního donátora, který je právě díky zmiňovanému Tannerovu dílu známý, a konkrétního umělce. Je tedy málo pravděpodobné, že by Tannerova publikace sloužila jako předem napsaná příručka ke stavbě a výzdobě kaplí.
Spis obsahuje ke každé kapli (tedy 44-krát) celou rytinu, která zachycuje její původní výzdobu, modlitbu mariánského cyklu a modlitbu cyklu svatováclavského, resp. popis zobrazeného výjevu ze života sv. Václava. Autorem rytin je pravděpodobně slavný pražský rytec Samuel Dvořák, který ryl například i Komenského mapu Moravy.
Kaple byly jednotného vzhledu, dnes se některé nepatrně liší – například tvarem křížku. Jsou výklenkového typu, po stranách mají dva toskánské pilastry, které tvoří edikulu, typickou pro barokní kapličky. Mezi pilastry je nika neboli výklenek zakončený obloukem. Vše završuje trojúhelníkový tympanon, většinou s kruhovým slepým okénkem (ale ne u každé kaple). V zadní straně výklenku byla malba na omítce rozdělená na 2 části (kromě první a poslední kaple). V horní, menší segmentové části v oblouku niky byla zobrazena socha Madony nebo poutní obraz, podle kterého byla daná kaple pojmenována a které byla kaple zasvěcena. V ozdobné stuze pak byl latinsky napsán název daného poutního místa. V dolní, větší části byl obraz vyjadřující výjev ze života sv. Václava. Po vnitřních bočních stranách niky byly česky vepsány modlitby mariánského (levá strana) a svatováclavského (pravá strana) cyklu a na klenbě zespodu byla napsána latinsky příslušná invokace
[1]. Po stranách výklenku v horní části byl ještě vlevo erb stavebníka neboli donátora kaple, vpravo jeho celé jméno
[5]. Erb, jméno, a celý obraz v zadní části výklenku je u každé kaple zachycen v Tannerově knize jako jedna rytina. Podle J. Dvořáka „byly obrazy v kapličkách ve shodě s rytinami v knize, jak lze soudit z nepatrných dochovaných zbytků (č. 23, 25, 30 a 33)“. Faktem je, že za 38 let se „nepatrné zbytky“ nemusejí zachovat. Výzdoba jednotlivých kaplí byla pravděpodobně nejméně jednou obnovována, u kaple č. 14 šlo ve zbytku invokace rozeznat dvě vrstvy omítky. Zbytky výzdoby včetně jediné dosud dochované invokace u 26. kaple umožňují porovnáním s Tannerovou knihou jednoznačně přiřadit pořadová čísla jednotlivým kaplím
[1].
Náměty na hlavní obrazy jsou různé, vždy však související se svatým Václavem. První dva obrazy jsou spojené s Palladiem země České, další výjevy zachycují různé důležité epizody života sv. Václava, stejně tak z doby po jeho smrti. Například jak posílá posly do Říma, aby zjistil jaké církevní slavnosti se v Římě konají na den sv. Kosmy a Damiána a archanděla Michaela (14. kaple), jeho zavraždění (30. kaple), nebo zjevení sv. Václava Boleslavovi, aby mu nakázal razit mince s jeho obrazem. Poslední obraz (který není rozdělený) zachycuje rodokmen sv. Ludmily a Bořivoje – rodina sv. Václava.
Počet všech kaplí odpovídá počtu invokací v loretánských litaniích a délka mezi jednotlivými zastaveními také není náhodná. Má odpovídat délce Karlova mostu v Praze (tedy přibližně 500 m). Toť typický příklad barokní symboliky – vše do sebe zapadá.
Svatá cesta v mapách
Jednotlivé kaple jsou kartograficky zachyceny nejprve v mapách
I. rakouského vojenského mapování (
„Josefské“, 1763 – 1787, zde zachycující území
z let 1780 – 1783[1]). Na Müllerově mapě Čech (1708 – 1720, měřítko cca 1:132 000) kaple ještě zachyceny nejsou. Pro mapy I. rak. voj. mapování bylo zvoleno měřítko 1:28 800
[9]. Zde jsou kaple vyznačeny relativně přesně a zřetelně.
Dalšími mapami, kde jsou kaple dohledatelné, jsou mapy rakouského stabilního katastru a indikační skici, které byly součástí stabilního katastru a které vznikaly jako kolorované tisky určené pro polní měření a určení (neboli indikování) změn. Mapy stabilního katastru včetně indikačních skic jsou mapami daleko přesnějšími než mapy vojenského mapování, neboť již vznikaly triangulací. Bohužel zde ale kaple nejsou zachyceny zdaleka všechny, dokonce ani některé z těch, které dnes stojí. Navíc se z mapové značky nedá poznat, zda kaple patří do Svaté cesty nebo ne. Je zajímavé sledovat, že již v této mapě silnice, někdy ani polní cesta, mnohdy nevedla kolem kaplí, ale hranice zřetelně naznačují původní průběh poutní cesty.
V mapách
II. rakouského vojenského mapování (
„Františkovo“, 1807 – 1869 v našem prostoru
z let 1850 – 1852, měřítko 1:28 800
[9],
[10],
[11]) kaple vyznačeny jsou, někde více a někde méně zřetelně. To se dnes ostatně každý může přesvědčit na mapách na serveru
www.mapy.cz, kde je mapa z II. vojenského mapování označená jako „historická“, proto dále budeme používat
označení – historická mapa. Opět ale není jasné například to, která kaple do Svaté cesty patří a která ne. Z těchto map vznikl ve 30. letech 19. století plán okolí Prahy, na němž kaple vyznačeny jsou
[1].
Třetí rakouské vojenské mapování proběhlo
v letech 1870 – 1883 [12], zde bylo mapováno v roce 1877 a v měřítku 1:25 000. Zde kaple zakreslené jsou, až na některé kaple uvnitř obcí jsou snad zakreslené správně. V dnešních turistických mapách a státních mapových dílech (Základní mapě 1:10 000 a Státní mapě) jsou zakreslené jen některé kaple, většinou v extravilánu.
Reference
[1]DVOŘAK Jiří: Historická geografie 11, Příspěvky k & problematice středověkého osídlení a cest, Praha 1973
[2]RYNEŠ V.: Palladium země české, Praha 1948
[3]MISOVIČ J.: Víra v dějinách zemí koruny české, Praha 2001
[4]KALISTA Z.: České baroko. Studie, texty, poznámky, Praha 1941
[5] STIBOR Jiří: Putování po Svaté cestě (Via Sancta) od Špitálské brány po Starou Boleslav kterak se uskutečnilo v létě roku 2009 Společenstvím Molechet [on-line], 2010. Dostupné zde.
[6]STROLENA Lucie: Svatá cesta (Via sancta) z Pražské katedrály do Staré Boleslavi, Diplomová práce, Fakulta Humanitních studií – Univarzita Karlova v Praze, Praha 2009
[7]KURANDA Miroslav: Z Prahy do Staré Boleslavi svatou cestou podél čtyřiačtyřiceti kapliček a svatováclavskou cestou ze Staré Boleslavi do Prahy, 1. vyd. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav: s.n., 2009. 121 s. ISBN 978-80-254-3648-6.
[8]TANNER Jan: Svatá cesta z Prahy do Staré Boleslavě k nejdůstojnější rodičce Boží panně Marii, čtyřidcíti a čtyřmi krásnými stavuňky, podle počtu litanie lauretánské titulům jejími obrazy v Čechách slavnějšími ozdobená, ale předtím dávno svatého milého Václava, dědice českého na smrt odjezdem, a potom těla přenešením posvěcená, nyní také malováním životem a zázraků jeho okrášlená, Praha: Tiskárna jezuitská, 1679
[9]VEVERKA Bohuslav, ZIMOVA Růžena: Topografcká a tematická kartografie, České vysoké učení technické v Praze, 2008, 198 s. ISBN 978-80-01-04157-4
[10] WIKIMEDIA COMMONS, http://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Second_Military_Mapping_Survey_of_Austrian_Empire
[11] Laboratoř Geoinformatiky, http://oldmaps.geolab.cz/map_root.pl?z_height=70&lang=cs&z_width=0&z_newwin=0&map_root=2vm
[12] Laboratoř geoinformatiky Fakulta životního prostředí Univerzity J.E.Purkyně, http://oldmaps.geolab.cz/map_region.pl?z_height=330&lang=cs&z_width=700&z_newwin=1&map_root=3vm&map_region=25#
[13] TANNER Jan, Heiliger Weeg von Prag nacher Alt-Buntzel, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Praha, BV IV 44, 1. německé vydání, 1680, Manuscriptorium, http://www.manuscriptorium.com/apps/main/mns_direct.php?docId=rep_remake37